Serena s Tomášem se rozhodli odjet dobrovolničit do Jižní Ameriky, konkrétně do Ekvádoru. Vyzpovídali jsme je, jakou práci tam dělají, jaké byly jejich začátky a jaký je vlastně místní život.   

Sereno, co tě vedlo s přítelem k rozhodnutí jet do zahraničí jako dobrovolníci, jeli jste takhle poprvé? A proč právě Ekvádor?

Náš všední život nás dostatečně nenaplňoval, a tak jsme se rozhodli hledat alternativu. Chtěli jsme poznat svět, lidi v něm a také poznat sami sebe - nasát jinou kulturu a skrz ní objevit nové životní směry. Žít nezištně a pro druhé, být pokorní a mít otevřenou mysl všem a všemu. Chceme si sami vybrat to, jak budeme žít.
Hledali jsme zemi, která ještě není tak turisticky zničená a při tom exotická, s jazykem, který můžeme v budoucnu využít - propojit příjemné s užitečným. Tudíž volba padla na Jižní Ameriku. A Ekvádor? Shoda náhod - našli jsme tam dobrovolničení, které jsme hledali. Ani jsme nevěděli, jak dobře jsme si vybrali.

Jeli jste pracovat do Ekvádoru přes agenturu nebo na vlastní pěst?

Nadaci Fu Shen Fu jsme si našli sami proaktivním přístupem. Konkrétně, leželi jsme ve vaně a poslouchali, jako v té době často, cestovatelské podcasty. Zrovna mluvil pár, který tu byl před námi. Projekt nás nadchnul a rozhodli jsme se je kontaktovat.

Říkala jsi, že pomáháte nejchudším dětem, co přesně děláte a jak dlouho?

Jsme dobrovolníci v nadaci Fu Shen Fu na 6 měsíců. Je to česká nadace, ale Češi jsme tu jen my. Den tu začíná v 10h. Děti chodí ve dvou vlnách - starší děti (12+) chodí dopoledne a mladší (4+) odpoledne.  Středobodem nadace je poskytování stravy dětem - teplý oběd. Před i po obědě míváme s dětmi různé kroužky - např.: kroužky kreativní, pohybové, angličtina aj., a nebo si s dětmi hrajeme či děláme s nimi úkoly do školy. Nadace se zavírá v 16h a my se věnujeme návštěvě rodin a nemocnice, administrativě, opravám, propagaci - všemu, čím je třeba.

Zmiňovala ses, že začátky byly krušné, co si přesně pod tím máme představit?

Octli jsme se v jiném světě. Po příjezdu jsme se dozvěděli, že ven můžeme chodit pouze za světla a min. ve dvou. Bereme si sebou víc peněz pro případné okradení. Jsou tu skupinové ozbrojené útoky, které se nespokojí s tím, že u sebe nic nemáte nebo máte málo. „Raději peníze, než-li život“, to nám říkají místní. Jsme jediní běloši ve 40 000 městě Ventanas v nejchudší části už tak chudého Ekvádoru - stali jsme se středem pozornosti v negativním slova smyslu. Další výzvou bylo se začlenit do španělsky mluvící nadace s 60ti dětmi, kterým jsme nerozuměli ani slovo. Zažili jsme kulturní šok se vším všudy.

Jak vás vnímají místní? Máte nějakou vyloženě negativní zkušenost nebo vás naopak něco příjemně překvapilo?

Když jste v Ekvádoru běloch, jste pro ně automaticky bohatý američan - gringo. A to má z naší zkušenosti dva zjednodušené dopady. Buď na vás hledí s opovržením až nenávistí s možným úmyslem vás zneužít, a nebo jsou zvědaví a chtějí se o to více družit a často i ukázat, že jsou dobří lidé. Je tu tedy silný kontrast dobrých a zlých lidí. Buď jsou srdeční a štědří nebo opravdu zlí. Teď jsme v situaci, kdy jsme si vzájemně na sebe zvykli. Cítíme se být součástí, ale musíme být pořád opatrní.

Určitě jste pronikli do života místních, můžete nám ho nějak přiblížit?

Pronikli jsme především do života nejchudších. Rodiny, o jejichž děti se staráme, žijí v nejchudší části města - v bažině. Mají příbytky z bambusů o třech "postelích", do kterých se vtěsná klidně až 10 lidí. Příbytky spojuje vratká lávka a spadnout z ní představuje koupel mezi odpadky a tlejícími zvířaty. V období dešťů jsou většinu času částečně zatopeny a hrozí jim nebezpečí ve formě jedovatých hadů či krokodýla. V bažině je improvizovaně zavedená elektřina, tudíž si někteří můžou dopřát komfort ledničky. Rodiny mají 5-7 dětí a většinou pracuje pouze otec, který živí svou rodinu tím, že pracuje na banánové plantáži, kde si vydělá okolo 30USD týdně. Je tu silně rozdělená mužská a ženská role v domácnosti. Starší sourozenci mají zpravidla na starost ty mladší a většinu dne tráví na ulici. Některé rodiny nemají finance na to, poslat všechny děti do školy (i když školství je tu zdarma, děti musí mít uniformy nebo platit za testy), tudíž dětská práce je tu běžnou součástí života. Setkáváme se často s tím, že rodiče neprojevují zájem o budoucnost svých dětí a vlastně ani o tu svojí. Žijí ze dne na den. Je to setkání se tváří v tvář s tvrdostí ekvádorského života, kdy lidé nemají hodnotu, jsou zacykleni v bezvýchodné situaci bez jasného viníka a mizivé možnosti úniku.

Jak hodnotíte čas strávený dobrovolnictvím, mělo to pro vás nějaké přínosy kromě poznání cizí kultury?

Jednoznačně zatím nejlepší věc, kterou jsme v životě udělali. Poznání kultury je jen jednou z mnoha částí tohoto tipu zkušenosti. Vypíchli bychom především totální převrácení osobních hodnot, poznání sebe sama, utužení partnerského vztahu, otevření očí a získání nadhledu, objevení alternativních životních směrů, vnitřní klid, a že nejvyšší radostí je láska, sdílení a okamžiky.

Spoustu lidí reaguje na dobrovolnictví v zahraničí slovy, proč nepomáháte u nás, v čem se to liší?

Na to je jednoduchá odpověď. Rozhodli jsme se, že chceme poznat svět a až potom jsme se rozhodovali, jakou formou to provedeme. Hledali jsme dobrovolničení v zahraničí se vším, co to přináší. Rozdíl je v tom, že dobrovolničení v zahraničí má přidanou hodnotu - naučení se nového jazyka, poznání nové kultury,.. Jsme přesvědčeni, že pomoc je tu více na místě, protože i bezdomovec u nás doma se má lepe, než děti, o které se staráme.

Pokud by chtěl někdo takto dobrovolničit, co pro to musí udělat?

Stačí se jen rozhodnout a najít tu správnou nadaci. Když jsme prošli pohovorem a nadace se líbila nám a my ji, začalo vyřizování věcí - shánění dokumentů potřebných k vízu, hledání vhodného cestovního pojištění a odhlášení se z českého zdravotnictví, napsání plné moci, skenování všech důležitých dokumentů, nechat se očkovat, najít si co nejekonomičtější letenku, zajít si na všechny běžné zdravotní prohlídky, dokoupit potřebné věci - třeba jako zámek nebo tajná kapsa aj. Našetřit si dostatek peněz a ukončit vše, co je potřeba - zaměstnání, studium, nájem, ... Pak jsme si jeli pro víza na ekvádorskou ambasádu do Berlína, další den se zbalili každý do jedné krosny a strávili poslední večer se svými rodinami. Ráno jsme se sešli na nádraží.

Máte i nějaké obecné tipy na co se připravit?

Připravte se na turbolentní život plný změn, rozhodnutí a nutnosti se rychle přizpůsobit. Na to, se smířit s tím, že uvidíte hodně věcí, které nemůžete změnit, i když je považujete za nepochopitelné či špatné. Jediné, co se dá dělat, je pracovat v meziprostoru a v rámci něj udělat co nejvíc, abyste měli při odchodu pocit, že jste udělali maximum. Na pocit, že žijete a ne jen přežíváte.

Jejich cestu můžete take sledovat na instagramu.

Děkujeme Sereně a Tomášovi za rozhovor a přejeme hodně štěstí.

Zajímají vás akční letenky? Podívat se na ně můžete zde.