Seriál dobrovolnictví v zahraničí: Pomoc napříč Asií

David Shejbal
Asie
Příběhy & rozhovory

Dnešní díl seriálu o dobrovolnictví je o Davidovi, který se rozhodl změnit svůj život od základů a vydal se na cestu po Asii. Jak dlouho byl na cestě, které země projel, jakou práci si vyzkoušel a jak mu to změnilo život se dozvíte níže.

Davide, cestoval jsi delší dobu po Asii a přitom pracoval jako dobrovolník. Co tě vedlo k rozhodnutí odjet do zahraničí na delší domu?

Dlouho jsem si přál změnit svůj život. Poznat sám sebe. Odpoutat se od vlivů, které se nám pokouší nastavit naší životní cestu. Najít svou vlastní.

Už od 20 let (kdy jsem začal pracovat v první práci) jsem začal cítit touhu ubírat se jiným směrem, než je ten konvenční. Povedlo se mi to až po několika rozpadlých vztazích, vyhoření v práci, pronajmutí vlastního bytu a prodání auta. Zvítězil jsem koupenou letenkou do Kuala Lumpur v Malajsii. Do první země na cestě, kde to všechno začalo. Odlétal jsem na krásné datum: 17. 11. 2017

Jsem vděčný za všechny zkušenosti. Jsem rád, že jsem si zkusil žít život s partnerem, bytem a prací. Díky tomu vím, že se tak necítím svobodně.

Jak si byl dlouho na cestě a které země si projel?

Cestoval jsem 16 měsíců. Téměř rok jsem strávil po zemích jihovýchodní Asie a 5 měsíců na subindickém kontinentu.

Jmenovitě to byly: Malajsie - pevninská i bornejská část (Sabah), Singapur, Thajsko, Myanmar (dříve Barma), Laos, Kambodža, Vietnam a pak Indie, Bangladéš a Nepál.

Máš za sebou více prací jako dobrovolník, můžeš vybrat ty nejzajímavější a o těch nám něco povědět?

Během putování jsem měl možnost spojit se nebo navštívit dohromady 10 projektů.

Moje první dobrovolnická práce byla v Malajsii. Rozhodl jsem se pomoci dvou starším ženám rozestavěný apartmánový dům u moře. Podvedla je stavební firma, která dům nikdy nedokončila. Nezapomněli si ale vzít celou platbu předem, životní úspory, které Oya a Ena za život naspořily. Během prací na domu jsme se sblížili natolik, že je považuji za vlastní rodinu. Také to byla jediná výjimka, kdy jsem pracoval jako dobrovolník na komerčním projektu. Práce jsem si dovolil ukončit až po měsíci v momentě, kdy byly schopné začít provozovat Airbnb a pronajímat tak připravené pokoje pro hosty. Když jsem viděl, že je mohu opustit, že si poradí.

Velmi intenzivní bylo dobrovolnictví v Maynmaru v buddhistickém centru. Lépe řečeno buddhistickém útočišti, kde žije více než 3 000 lidí. Tam jsem pomáhal také v nemocnicích, které jsou součástí areálu. Mimo buddhistickou praxi jsem si tak vyzkoušel i péči o staré a nemohoucí.

Ve Vietnamu a posléze Bangladéši jsem se postavil do role učitele angličtiny. Ve Vietnamu jsem učil od mateřské školky přes děti ze základních škol až po dospělé. V Bangladéši to byly postižené děti, většinou hluché. A pak i dospělí – zaměstnanci neziskovky. Děti jsem, v ohledu k jejich handicapu, učil formou kartiček. Při výuce částí těla v anglickém jazyce jsem je například ve spojení s kartičkami demonstroval i na sobě. Také jsem se naučil jednoduchou znakovou řeč písmen, kterou jsem s nimi používal na procvičování spellingu. Obě zkušenosti učení v obou zemích byly nádherné.

V Kambodži jsem pomáhal rozvíjet ekologický projekt. Také mě tam velmi zaujala tradiční výroba textilu z lotosu, kam jsem zavítal naprosto náhodně během stopování. V Indii jsem navštívil neziskovou organizaci, která proměnila celý region k nepoznání, v Laosu pak byl svědkem krásného útočiště pro domorodé ženy (ve většině případů uprchly před svými partnery agresory). Ty teď mají možnost žít v komunitě a vydělávají si společně peníze provozem restaurace a výrobou tradičních výrobků. V Nepálu jsem se vydal podívat do sirotčince a v Bangladéši jsem působil téměř měsíc ve zmíněné neziskové organizaci.

Máš z některého dobrovolnictví vyloženě špatnou zkušenost?

Nic takového nereflektuji. Jediné, co můžu v tomto duchu zmínit je, zkušenost během dobrovolničení na organické farmě v jížním Thajsku. Majitel je Ital, Lele. Ten si vzal Thajku. Ta mu ale utekla s jinou Thajkou. Lele se s tím vyrovnával v době kdy jsem na jeho (jejich) farmě pracoval. Často byla cítit dusná atmosféra a Lele byl hodně expresivní, ale jinak i tato dobrovolnická práce byla úžasná.

Vím, že se dobrovolnictví věnuješ i v Čechách, co přesně děláš?

V dubnu, po návratu z cesty, jsem strávil téměř měsíc s rodiči. Musím přiznat, že mi cesta hodně přerovnala hodnoty a rodina pro mě teď znamená úplně něco jiného, než znamenala dříve.

Od 1. května žiji na Vile Flora komunitním stylem života. Neplatím nájem. Finance vyrovnávám svou energií v rámci práce pro dům. Moje hlavní role je v pozici grafického designera (což je moje původní povolání) a údržbáře. Dále pak obecné péče o dům (úklid, vaření, péče o hosty). Spím s ostatními 4 lidmi různých etnik i národností v jednom pokoji, kde máme palandy. Baví mě to. Mám pocit, že jsem nepřestal cestovat.

Trvale na vile žijeme pouze 4. Všichni jsme Češi a v této skupince tvoříme společně projekt a jeho další vizi.

Vila Flora přijímá dobrovolníky z celého světa a nabízí ubytování zdarma výměnou za 15h práce týdně. Také provozuje pronájmy prostoru (workshopy, přednášky, jóga, meditace, koncerty, atd.) a ubytování přes Airbnb. Je inspirací v odlišném stylu života založené na Gandiho filozofii nenásilí, zero waste a sebepoznávání - spiritualitě.

Taky pracuješ v lesní školce, co si vlastě máme představit pod pojmem lesní školka a co tam děláš?

Často se mě někdo ptá, jak je možné, že pracuji ve školce bez pedagogického vzdělání. Zaskočilo to vlastně i mne samotného. Je to spolek, tedy soukromý subjekt, takže záleží na holkách – koordinátorkách, koho přijmou. Klub má ale certifikaci lesní školky.

Ráno rodiče přivedou děti a poté co se sejdou všechny začínáme kruhování. To znamená, že si sedneme společně kolem ohniště (ano, někdy hořícího) a pomocí školkového maskota – ušitého skřítka se přivítáme. Pak posíláme po kruhu mluvící kámen. Tedy – kdo má kámen u sebe povídá a ostatní poslouchají. Učíme tak děti vnímat vlastní jedinečnost a respektovat ostatní. V lese pak strávíme společně téměř 8 hodin. Jediná část dne, kdy využíváme zázemí srubu (který je naším útočištěm a také místem přijímání a předávání dětí rodičům) je během poledního klidu. To vypadá tak, že rozložíme karimatky na podlahu a děti spí ve vlastních spacácích. V případě zimy se topí v kamnech dřevem. Voda ani elektrika ve srubu není, využíváme plynových světel, petrolejových lamp a barelů s vodou.

Chodím do školky pondělí a úterý a je to současně hlavní zdroj mé obživy. Odjezdem do Asie jsem započal cestu minimalismu a už jsem z ní nevystoupil.

Děkujeme Davidovi za rozhovor a přejeme hodně štěstí.

Zajímají vás akční letenky? Podívat se na ně můžete zde.

507 Zobrazení