Seriál cestování v době pandemie: Život ve Vietnamu

Lucie Pštrosová
Vietnam
Příběhy & rozhovory

Dnes jsme pro náš seriál cestování v době pandemie vyzpovídali Lucii, která žije ve Vietnamu. Čím se tam živí, proč ji okouzlila právě tato asijská země, a jaká je tam nyní situace se dozvíte v našem rozhovoru.

Lucie, jak dlouho žiješ ve Vietnamu a v jakém místě?

Ve Vietnamu žiju od roku 2016, kam jsem původně jela na půlroční studijní stáž na Univerzitě Nha Trang. Poté jsem dostala pracovní nabídku od české cestovní kanceláře, přestěhovala jsem se do Hanoje a už zůstala.

Určitě čtenáře bude zajímat, čím se tam teď živíš?

Pracuji jako delegátka a průvodkyně pro české a slovenské turisty. Nicméně, vzhledem k situaci ve světě, mám od března 2020 neplánované volno. Takže čas, který bych jinak normálně strávila na cestách, teď věnuji hlavně mému malému synovi.
Samozřejmě po nějaké době mi začala práce chybět, respektive nějaká činnost, tak jsem vypomáhala u charitativní organizace a pustila jsem se do výroby a prodeje domácích československých jídel, které místním expatům chybí.

Nás především zajímá, jaká byla situace ve Vietnamu v loňském roce, co se týče covidu? Jak moc tě to ovlivnilo jako Češku žijící v zahraničí?

Země zahájila bezpečnostní opatření ještě předtím, než byl ve Vietnamu potvrzen první případ nákazy. To znamená: zdravotní kontroly na letišti, následné izolování a vyšetření lidí se zvýšenou teplotou. S prvním úmrtím na covid-19 v Číně došlo k uzavření pozemních hranic s Čínou, od začátku února docházelo k postupnému rušení mezinárodních letů, po celém Vietnamu vznikala testovací centra a byly vytvořeny skupiny zdravotníků napříč nemocnicemi, byly k dispozici roušky zdarma atd. Pro některé země tehdy možná příliš silná či zbytečná opatření, ale díky tomu bylo během první vlny v lednu počet nakažených pouze 16.

Po měsíci bez nové nákazy se země plánovala pomyslně označit jako “corona free”. Jenže jedna Vietnamka, která prošla teplotní kontrolou na letišti, si z cest po Evropě přivezla i covid-19. To bylo začátkem března a tou dobou nebyla situace v Evropě optimální. Vláda začala okamžitě jednat a vytrasovala všechny osoby, se kterými tato dívka přišla do styku. Celý březen měli zahraniční turisté problém s ubytováním, obsluhou v restauraci a i na nákupech. To se dělo nejen v odlehlých místech, ale i ve velkých městech. Vláda na to reagovala zveřejněním oficiálního prohlášení, aby cizinci nebyli diskriminováni odmítnutím poskytnutí služby, což by mohlo narušit dobrou pověst země. Jenže čísla rostla a zahraniční turisté stále do země přijížděli, někteří právě i s nákazou. A ačkoliv vláda stále důsledně trasovala, nárůst nákazy v populaci byl velmi rychlý. Dne 22.3.2020 Vietnam své hranice uzavřel.

V současné době Vietnam patří mezi top země zvládající situaci s covidem nejlépe na světě. Země s 98 miliony obyvateli má k dnešku celkem 2 472 potvrzených nákaz (50% jsou nákazy v komunitě, zbytek v centralizovaných karanténách po příletu do země), 1892 lidí bylo již uzdravených propuštěno a došlo ke 35 úmrtím.

Ovlivnilo mě to zejména tím, že jsem velmi rychle přišla o práci, která mě skutečně baví a naplňuje. A to na dost dlouho. To byla pro mě ta nejvýraznější změna.

Zmínila ses, že jsi nejprve byla v Hanoji a poté v horách. Pociťovala si nějaký rozdíl mezi místy v tom, jak se místní staví ke covidu?

V horách jsem byla vždy chvíli a v období, kdy Vietnam již neměl nákazu v komunitě, takže kromě ohlášení místním úřadům o našem příjezdu a případném měření tělesné teploty, po nás nikdo nic nechtěl a vše probíhalo v pořádku. Když jsem v květnu letěla se synem na jih k moři, tak mě jako cizinku kontrolovali na letišti víc než místní.

Například si pamatuji i to, když můj kamarád jel na jaře z Hanoje autem pracovně do Nha Trang. Nikdo je po cestě nechtěl v hotelu ubytovat, protože byli z Hanoje, kde tou dobou nákaza byla nejvyšší. Museli nakonec pokaždé spát v autě. Takže ta diskriminace nebyla nakonec jen vůči cizincům.

Jak na tě vnímali místní? Nekoukali na tebe jako na někoho, kdo tam v téhle době nemá co dělat?

Strach a opatrnost ze strany místních bylo cítit hlavně na jaře. Tou dobou začala druhá vlna nákaz, která byla dovezena z Evropy. V současné době je v zemi stále dost cizinců, kteří v zemi dlouhodobě žijí (učitelé angličtiny, zaměstnanci zahraničních firem, diplomaté) nebo se v zemi rozhodli “zaseknout”. Do úplného rozvolnění byla vůči cizincům stále nějaká ostražitost. Na trhu mě ženské znají dobře, ale pokud jsem byla někde poprvé nebo tam chodila zřídka, naskočila lidem panika v očích. Když jsem jim ale vietnamsky řekla, že nejsem turista, ale žiju tady, tak atmosféra byla hned o něco lepší a lehce úsměvnější. V současné době je to samozřejmě úplně jiné, protože místní vědí, že každý nově přijíždějící jde do karantény a je několikrát testovaný.

Určitě si pronikla v rámci studia a práce do života místních, můžeš nám ho nějak přiblížit? Pociťuješ např. vzrůstající obavy místních kvůli pandemii?

Kupodivu tohle je pro mě nejtěžší otázka na zodpovězení, protože nevím, kde začít. Je toho tolik. Vietnam je nádherná země, plná protikladů. Život ve Vietnamu má pro mě atmosféru pohody, zpomalení a dovolené. Teplo, úsměvy, moře na dosah, kulturní a přírodní rozmanitost, čerstvé tropické ovoce a mořské plody a spoustu dalšího. Vietnamci jsou srdeční, usměvaví, odolní, hrdí a pohostinní lidé. Obdivuji jejich silný smysl pro rodinu, blízký vztah i se širší rodinou a úctu ke starším lidem.

Každopádně ani Vietnam není dokonalý, kromě těch pozitivních stránek, má samozřejmě i ty negativní. Například Vietnam hodně zaostává v problematice udržitelnosti, také nakládání s odpadem a recyklace nejsou silnou stránkou země, hlavní město je často zahaleno v nebezpečném smogu, v celé zemi jsou patrné obrovské sociální rozdíly mezi městem a venkovem. Nicméně, Vietnam je země plná mladých lidí a já jsem přesvědčena, že s novou a v některých věcech i méně konzervativnější generací, přijde příjemná změna.

Řekla bych, že nějaká malá obava tam stále je, ale Vietnamci si začínají uvědomovat, že covid jen tak nezmizí ze světa. Vědí, že se s tím musí naučit žít a na druhou stranu také vědí, že se o ně vláda v tomto postará. Cítí se bezpečně. V zemi je dostatek ochranných prostředků, ventilátorů, zázemí a země také vyvíjí vlastní vakcíny.

Máš zkušenost s jejich zdravotnictvím? Neslyšela jsem o něm nic dobrého, ale v době pandemie mě naopak příjemně překvapilo.

Ano, mám. Byla jsem ve státních i soukromých nemocnicích či na klinikách. Kvalita zdravotnických zařízení šla za poslední roky nahoru a teď v době pandemie je zdravotnictví a jeho vývoj hlavní prioritou vlády. Modernizují se budovy, nakupují se moderní přístroje a zvyšuje se odbornost lékařů. Rostoucí obavy ohledně bezpečnosti potravin, znečištění prostředí a nebezpečných životních a pracovních podmínek také způsobilo to, že lidé jsou více ochotni utrácet za léky a zdravotní péči. Dle mého je důležité, aby na závěr zazněla skutečnost, že zdravotní péče je velmi odlišná někde v odlehlých částech země (prosté vesnice, v horách) a ve velkých městech. Ten rozdíl může být pro někoho fatální. Toto si uvědomují i místní a měl by rozhodně i každý cestovatel.

Je např. něco, z čeho bychom si měli vzít příklad v boji s covidem?

V posledních týdnech nerada odpovídám na podobné otázky nebo Vietnam jako takový dávám za příklad, protože se setkávám s reakcemi typu: to jsou Asiaté, ti jsou poslušní; mají zkušenost se SARS; Vietnam je socialistická země; jsou to komunisté; na roušky jsou zvyknutí; je to policejní stát a další, takže se to nedá úplně srovnávat s Českou republikou. Každopádně klíčovými faktory jsou silná důvěra ve vládu (myšleno hlavně v rámci řešení pandemie, ostatní je věc druhá), podrobná a častá komunikace s národem a velmi důsledné trasování, testování ve velkém a striktní izolace (nejen budov, ulic a čtvrtí, ale také měst a provincií). To je to hlavní, co ve Vietnamu skutečně funguje. Zároveň to, že vláda chrání zdraví svých lidí a lidé si ho chrání i samotní, hodně pomohlo ekonomice země. Vietnam velmi dynamicky roste a v porovnání s jinými zeměmi Jihovýchodní Asie zažívá jako jediný rostoucí HDP. Investoři a výrobní linky velkých firem se přesunují do Vietnamu, export roste a země bohatne.

Momentálně jsi v ČR, plánuješ se do Vietnamu vrátit? Jaké jsou podmínky vstupu do země pro turisty a pracující Čechy? Můžeš nám samozřejmě i popsat jaká byla cesta z Vietnamu do ČR.

Zpět do Vietnamu nespěchám, mé plány ohledně návratu jsou stále otevřené. Nicméně nejlepší by to bylo s první skupinou českých turistů. Bohužel to ale určitě brzy nebude. Vietnamský premiér několikrát řekl, že dokud nebude vysoká proočkovanost národa, země se neotevře. A myslím si, že Vietnam si i bude vybírat země, kterým se otevře jako první, podle toho, jak ve své zemi zvládli covid situaci.

Vydávání turistických víz je do odvolání pozastaveno. Do země se dá dostat pouze jako zahraniční expert, investor, manažer či diplomat. A to samozřejmě za splnění 14denní povinné karantény po příletu a negativního testu na jejím konci. Vše spojené se vstupem do země si hradí cizinec sám či sponzorská firma, která zajistí potvrzení. Zpravidla pokud je to sponzorské potvrzení oficiální cestou, firma za zahraničního experta vše vyřídí. Pokud se cizinec rozhodne vydat neoficiální cestou, musí počítat s velmi vysokou cenou za zprostředkování.

Cesta z Vietnamu byla vlastně taková smutná, a to díky pohledu na úplně prázdný mezinárodní terminál na letišti v Hanoji. Osvětlené prostory pouze u přepážek a gatů, kde byl nějaký odlet, obchody zavřené a neuvěřitelné ticho. Letěla jsem s Emirates a letadlo do Dubaje bylo plné tak z . Z Dubaje do Prahy skoro plné, pamatuji si, že v té chvíli mě to překvapilo.

Foto: Lucie Pštrosová

Lucii můžete také sledovat na jejím instagramu.

2059 Zobrazení